V pondělí 7.3.2022 jsme si připomněli 172. výročí narození T.G. Masaryka.
Projev předsedkyně Masarykovy společnosti v Hodoníně Ireny Chovančíkové:
Dámy a pánové, vážení hosté,dovolte mi vyjádřit své potěšení nad tím, že zde můžeme vyjádřit svou úctu k odkazu zdejšího milovaného rodáka Tomáše Garrigua Masaryka společně, zatímco v uplynulých dvou letech jsme mohli myšlenkově souznít v tiché vzpomínce každý sám. Jsme spolu se na tomto místě při tradiční pietě, neokázalé, důstojné, těšili jsme se z odeznívání opatření proti pandemii v jistých obavách z krize, která po dvouletém omezování různých oblastí našeho života nutně musela přijít. Zcela jistě však nikdo z nás netušil, že svět bude úplně jiný, v mnohém podobný jiným obdobím z naší minulosti, kdy jsme museli bojovat o svou svobodu a kdy bojovali o svobodu naši sousedé. Budu teď osobní, omlouvám se. Myslím na naše přátele, kamarády, známé či kolegy z Klubu TGM v Užhorodě, vypáleného muzea v Ivankivu u Kyjeva, zničeného památníku holokaustu v Babím Jaru, na své ruské studenty, protože odvaha postavit se zlu v této zemi není laciná. Zlo se netýká jen někoho na východě, ale je blízko. Takže ačkoli u příležitosti výročí narození obvykle akcentujeme lidský pohled na osobnost Tomáše Garrigua Masaryka, dnes si ji připomeneme poněkud jinak.
Masarykovo jméno je pro nás mj. symbolem boje za svobodný demokratický stát. Za tímto symbolem stojí řada událostí, včetně bojů a obětí na životech. Naše svoboda nebyla zadarmo, udržet ji stálo velké úsilí a pokud jsme ji ztratili, těžce jsme ji získávali zpět. V roce 1918 Masaryk a jeho spolupracovníci získávali uznání budoucího československého státu, Československá národní rada byla uznána za základ budoucí československé vlády a československé legie uznány za spojeneckou armádu. Československu se tak dostalo privilegia být jediným státem Rakouska-Uherska, jehož existenci spojenci uznali ještě před konáním Pařížské mírové konference v roce 1919. Události podzimu roku 1918 byly dramatické pro zahraniční i domácí odboj. Hrozil rozvrat, chaos, krveprolití. Na jedné straně prezident Spojených států amerických přijal „Prohlášení nezávislosti československého národa“ později označované za Washingtonskou deklaraci. V říjnu také byla podepsána Filadelfská dohoda mezi T. G. Masarykem a předsedou Americké národní rady Uhro-Rusínů Grigorijem Žatkovičem o připojení území budoucí Podkarpatské Rusi k Československu, Rakousko-Uhersko přijalo podmínky prezidenta Wilsona pro jednání o příměří. Na druhé straně se uskutečnila jednání delegace Národního výboru, který vznikl po dohodě českých politických stran, v Ženevě s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Ve stejný den, tedy 28. října 1918, vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. Poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru začínající slovy „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem …“ Pod oběma dokumenty byli podepsáni Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup – později zvaní „Muži 28. října“. S velkým úsilím se jim podařilo udržet zásobování a pořádek, ale nové republice hrozilo odtrženi sudetských pohraničních oblastí a Slovenska. U nás v Hodoníně to bylo podobné a po zprávách o rabování Záhorí zde zasedala Slovenská prozatímní vláda, jenže vážnost situace si vynutila rázné vojenské řešení. V celé zemi vznikaly dobrovolnické jednotky, u nás to byla Slovácká brigáda, jejíž příslušníci bránili nově vzniklou vlast. Legionáři působící v Rusku, v Itálii a Francii se vraceli postupně, všichni toužili po návratu ke svým rodinám a po míru, ti místní i ti co se vraceli. Pokud se však nový stát neměl rozpadnout sotva vznikl, nezbylo nic jiného.
Vznik nového státu, jeho vývoj, naše ztráta svobody po Mnichovské zradě a ve druhé světové válce, kdy bylo napřed zabráno naše pohraničí pod záminkou ochrany německé menšiny a pak se rozpadlo úplně, kdy České země se staly součástí protektorátu Böhmen und Möhren, Slovensko satelitem fašistického Německa, dále po Únoru 1948, i po zmařených nadějích jara 1968 novou okupací vydávanou za bratrskou pomoc, jsou obrovskou výchovnou epopejí pro každou další generaci. Svoboda není samozřejmá, stále se musí pracovat na tom, aby nám zůstala, je třeba ji bránit všemi prostředky. Naši osobní svoboda je závislá na svobodě celé společnosti, nelze ji dost dobře oddělit. K jejímu udržení je potřeba kritického uvažování, které získáme především vzděláním a výchovou, zodpovědnosti, trpělivosti, osobní statečnosti, ale také bdělosti.Tomáš Garrigue Masaryk se stal účastníkem nejednoho sporu a dnešní situaci snad nejlépe odpovídá jeho spor s ruským spisovatelem a filozofem Tolstým o neodpírání zlému. Říká, že „Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.“ Jinde zase můžeme číst: „Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez ochrany útok; právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky; to znamená, že pro udržení míru vynaložím všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i člověčenstvu, ale je-li třeba i všechnu sílu obrany.“ Zlu v každé podobě je třeba se bránit a není to jen záležitost jednotlivce nebo jednoho státu, ale všech, tedy i nás.
Na závěr této vzpomínkové akce zazněla také ukrajinská hymna na podporu Ukrajiny, a to v podání gymnaziálního sboru Barbastella pod vedením Josefa Ilčíka.
Text: Masarykova společnost v Hodoníně
Foto: Martin Žižlavský, Masarykova společnost v Hodoníně
